hrad Orlík nad Vltavou
ředchůdcem dnešního hradu Orlíka byl pravděpodobně malý hrad vybudovaný na ochranu cesty od Milevska na Mirovice na levém břehu Vltavy nad brodem, kde se vybíralo clo z plavby po řece. První zmínka o clu na Vltavě je z r. 1253. Zprávy z let 1287 – 1288 svědčí o královském držení Orlíka. Tehdy docházelo k ozbrojeným srážkám orlické posádky s lidmi pražského biskupa Tobiáše z Bechyně, kdy kořist a zajatci byli sváženi na Orlík.
Koncem 13. století byl původní hrad přestavěn, z dochovaných zbytků však lez rekonstruovat jeho podobu. Byla to obytná budova s předsunutou válcovou věží s ohrazeným nádvořím. Později byla hradba zpevněna půlkruhovou baštou. Před možným útokem byl hrad chráněn hlubokým příkopem vylámaným ve skále. Po r. 1340 došlo k rozšíření hradu přístavbou dalšího křídla na východní straně, kde byl terén pro stavbu dalšího křídla na východní straně, kde byl terén pro stavbu nepříznivější. Hradební zeď posloužila jako základ zadní stěny nového stavení na jihovýchodní straně. Vstup do tohoto jednopatrového křídla zajišťovala pavlač, na kterou se vystupovalo po schodišti z nádvoří.
Z r. 1357 je zachována první historická listina týkající se dnešního hradu Orlíka. Toho roku král Karel IV. udělil hrad v manství svému kancléři Dětšichovi z Portic, biskupu mindenskému a pak proboštu vyšehradskému. Ten však Orlík dlouho nedržel. S královým svolením postoupil hrad r. 1360 svému synovci Dětřichu mladšímu z Portic, purkrabímu na Vyšehradě. R. 1369 (pravděpodobně po smrti nového majitele) udělil král Karel IV. hrad v manství Hyncíku Pluhovi z Rabštejna, jehož otec byl finančníkem krále Jana Lucemburského. Hyncík byl později jedním z oblíbenců krále Václava IV: R. 1395 vyměnil Orlík s jiným královým milcem, Zikmundem Hulerem, královským podkomořím (za Boršengryn v Chebském kraji). Po popravě Hulera (1405), kterého falešně obvinili před králem jeho nepřátelé ze zpronevěry, byl Orlík ponechán Hulerovu bratru Ondřeji, který prodal r. 1407 hrad s příslušenstvím Petru Zmrzlíkovi, nejvyššímu mincmistrovi. Rod Zmrzlíků se udržel na Orlíku až do r. 1514. Protože Zmrzlíkové ze Svojšína na hradě bydleli, byl hrad soustavně udržován. Petru Zmrzlíkovi se také připisuje přestavba hradu (před r. 1421).
Mezi šlechtice, kteří se přiklonili na stranu husitskou, patřil i Petr Zmrzlík. Ve svém pražském domě hostil mnohé zástupce kališníků. Po jeho smrti (1421) zdědil Orlík jeho synové Petr, Václav a Jan, kteří se na počátku horlivě zúčastňovali husitských válečných tažení. Sám Jan Žižka z Trocnova byl r. 1422 hostem na Orlíku, odkud psal výzvu Domažlickým, aby se postavili na odpor proti křižákům a domácím nepřátelům. Po r. 1427 se však bratři Zmrzlíkové přidali ke králi Zikmundovi, který jim za prokázané služby zastavil statky Kostelec (nad Vltavou), Tochovice a Rožmitál (pod Třemšínem). Po smrti Jana Zmrzlíka (okolo r. 1440) se jeho bratři rozdělili o rodový majetek tak, že Václav si ponechal Orlík (a Březnici). Po jeho smrti r. 1457 zdědil Orlík jeho synovec Jaroslav Zmrzlík, stoupenec Jiřího z Poděbrad.
Nový majitel vedl drobnou válku se sousedním Zvíkovem, jehož majitelé, Rožmberkové a od r. 1475 Švamberkové, byli stoupenci krále Matyáše. Obě strany si navzájem škodily. Za Jaroslava Zmrzlíka zůstával hrad stále v původním rozsahu. Pouze k severozápadní hradbě byly přistavěny hospodářské budovy. R. 1501 držel Orlík Václav, syn některého z devíti dětí Jaroslava Zmrzlíka, který zemřel po r. 1567 jako poslední svého rodu po meči. Když r. 1508 požár zničil valnou část hradu, Zmrzlík jej ponechal osudu a odstěhoval se do Lnářů. R. 1514 prodal orlické panství se svolením královým a s právem dědičného držení Kryštofu ze Švamberka, držiteli sousedního Zvíkova.
Kryštof ze Švamberka zahájil na hrdě rozsáhlé úpravy. V rámci dobových podnikatelských snah šlechty vytvořil z Orlíka jedno z hospodářských ústředí svého rozsáhlého Majetku.. V té době bylo na orlickém panství 5 dvorů, 2 pivovary, 3 městečka a 51 vsí. Na severozápadní straně dvora dal Kryštof strhnout staré hospodářské budovy i s hradební zdí a na jejich místě vystavět nové patrové křídlo po celé délce od válcové věže až k zadnímu nároží nejstaršího severovýchodního křídla, takže tu vznikl uzavřený dvůr. Současně bylo přestavěno jihovýchodní křídlo s novou kaplí uprostřed. V této stavební epoše byly také venkovní staré pavlače nahrazeny novými, spočívajícími na kamenných arkádách. Po všech těchto přestavbách získal hrad úplně nový vzhled, ale jeho pevnostní ráz nebyl narušen.
Stoupající význam Orlíka jako hospodářského střediska a snaha vybudovat pohodlné sídlo přiměly r. 1575 právě nastupujícího Kryštofa II. (+1582), aby zvýšil celý objekt o další patro. Ukončení stavebních prací, provedených italskými staviteli Augustinem a Kundratem, se však nedožil. Jím vymřela větev zvíkovských Švamberků a jejich majetek připadl příbuzným z borské větve.
Při dělení majetku r. 1584 získal orlické panství, zvětšené o řadu vesnic zvíkovského panství, Jan Jiří ze Švamberka. Za něho se pokračovalo ve stavebních pracech. Vzrůstající počet úřednictva si vynutil přístavby v jihovýchodním křídle přímo do hradního příkopu. Avšak i vlastní zámek se do r. 1588 stále upravoval. Majiteli sloužily pokoje v severovýchodním křídle, hlavně ve druhém patře, zbytek zámku zabíralo úřednictvo a čeleď.
Na prostranství před zámkem se prostíral hospodářský dvůr již v 15. století. Za Švamberků se stavěly špýchary, stodoly, stáje a pivovar. Celý dvůr byl ohrazen zdí a opatřen branami. Od zámku byl oddělen jen hlubokým příkopem a tvořil opevněné předhradí zámku.
Po smrti posledního Rožmberka Petra Voka (1611) zdědil rozsáhlý rožmberský majetek Jan Jiří ze Švamberka a stal se tak jedním z nejbohatších českých feudálů. R. 1612 přikoupil k Orlíku zvíkovské panství se čtyřmi dvory, pivovarem, dvěma městečky a 22 vesnicemi a obě panství spojil v jeden velký hospodářský celek. Sám však přesídlil r. 1614 z Orlíka do Třeboně.
Na počátku českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620 byla na Orlík vložena stavovská posádka. Syn zemřelého Jana Jiřího ze Švamberka, Petr, volil r. 1619 jako luterán Fridricha Falckého za českého krále. Jako nejvyšší dvorský sudí a jeden z direktorů hrál v odboji vůdčí roli, i když jen krátkou dobu, protože v lednu 1620 zemřel. Král Ferdinand II. ještě za jeho života vyhlásil konfiskaci jeho majetku. Po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře (1620) byl majetek Petra ze Švamberka v r. 1621 konfiskován. Současně začaly válečné operace proti hradům odbojníků. Orlík se vzdal začátkem dubna 1621, Zvíkov teprve koncem září 1622.
Orlické a zvíkovské panství získal koncem r. 1622 Adam ze Šternberka na Bechyni, než však císař kupní smlouvy potvrdil, Šternberk v dubnu 1623 zemřel. Obě panství koupil téhož roku kníže Jan Oldřich z Eggenberku, jemuž byl panovník zavázán za peněžitou pomoc při potlačování povstání. Za své služby dostal darem od císaře panství Krumlov, Netolice a Prachatice, byl povýšen (1623) do stavu říšských knížat a jmenován (1628) vévodou krumlovským.
Hrad Orlík přestal sloužit jako sídlo majitele, byl nadále využíván jen k hospodářským účelům.
Janem Kristiánem Eggenberkové r. 1717 vymřeli. Vdova Marie Arnoštka, rozená Schwarzenberková, odkázala všechen majetek svému synovci knížeti Adamovi Schwarzenberkovi, který jej převzal r. 1719.
Orlík zůstával i za Schwarzenberků správním střediskem orlického a zvíkovského panství, ale vrchní správa všeho knížecího majetku byla jako za Eggenberků na Krumlově. Potřeba ubytovat zámeckého hejtmana jako vedoucího úředníka, inspekční úředníky z Krumlova a občasné majitelovy hosty, si vyžádala rozmnožení dosavadních místností předělením větších prostor. Úpravy navrhl v l. 1725 a 1731 knížecí stavitel A. E. Martinelli, ale stavělo se podle plánů políra Fortiniho. V letech 1751 – 1753 bylo přestavěno jihozápadní křídlo, které hrozilo sesutím. Přitom byly obnoveny arkády v přízemí na všech třech stranách.
Začátek 19. století přinesl Orlíku určitou změnu. R. 1802 se schwarzenberský rod rozdělil na dvě větve a Orlík se stal sídlem mladší větve. Jejím zakladatelem byl Karel Filip, mladší bratr krumlovského vévody Josefa. Karel Filip, mladší bratr krumlovského vévody Josefa. Karel Filip Schwarzenberk (1771 – 1820) se rozhodl pro vojenskou dráhu a postupoval od hodnosti poručíka až k hodnosti polního maršálka (1812). Byl úspěšný nejen na válečných taženích a v bitvách (vítězství nad Napoleonem u Lipska 1813), ale osvědčil se také v diplomatické službě (v Petrohradě 1808, v Paříži 1809). Orlík se stal po 200 letech opět panským sídlem. Jeho přestavbu přerušil požár v r. 1802. Zámek byl při obnově zvýšen o třetí patro a vybudováno reprezentativní schodiště. Přikročilo se k zařizování pokojů pod dohledem manželky Karla Filipa, Marie Anny, která převážnou část roku trávila na Orlíku. Okolí zámku bylo přeměňováno v anglický park. V l. 1819 – 1822 byl v druhém patře severozápadního křídla ze dvou dosavadních pokojů upraven sál v empírovém slohu a vedle něho biliárový modrý pokoj. Za branou dvora bylo vystavěno r. 1818 zámecké divadlo. Jeho dokončení však přerušila smrt maršála Karla Filipa r. 1820.
Po revolučním roce 1848 dostal orlický zámek novou podobu i po stránce vnější. Šlechta ztratila své výsadní postavení. Aby zastřela tuto skutečnost, vracela se ve své fantazii do středověku, do doby své neomezené moci a po příkladu anglické šlechty si začala přebudovávat svá sídla ve slohu romantické gotiky.
Když si starší větev Schwarzenberků zvolila za své hlavní sídlo Hlubokou a začal ji přestavovat v l. 1841 – 1871 v novogotickém slohu, nechtěli zůstat pozadu a ni jejich orličtí příbuzní. Nedostatek prostředků však jim nedovolil tak nákladnou přestavbu a museli se spokojit s úpravou skromnější, zaměřenou hlavně na venkovní vzhled. V rámci regotizace, prováděné v l. 1849 – 1860 podle plánů profesora architektury na pražské Akademii Bernarda Gruebera, bylo zejména slohově sjednoceno průčelí s třemi válcovými věžemi, rytířský sál dostal arkýř a byl vystavěn štít na straně k Vltavě.
Snaze o důstojný příchod k zámku byl obětován hospodářský dvůr a jiné budovy před zámkem. Prostranství bylo upraveno ve francouzský park, který se po celé 19. století rozšiřoval, až nabyl úctyhodné plochy 160 hektarů. Severozápadně od zámku byla v parku v l. 1861 – 1864 postavena rodinná hrobka této větve Schwarzenberků. Při posledních úpravách z let 1937 – 1939 byly odkryty zbytky renesančních oken a do brány vsazen žulový portál.
Zámek Orlík stojí na skalním ostrohu nad řekou Vltavou, který řeka dříve obloukem obtékala. Po vybudování rolické vodní nádrže v l. 1952 – 1960 byl zabezpečen betonovými injekcemi a žulovým ochranným pláštěm. Vodní hladina přehrady je o 60 m vyšší, než byla hladina Vltavy, takže Orlík se dnes spíše podobá vodnímu hradu, zatímco dříve připomínal orlí hnízdo.
Do zámku, budovy o půdorysu nepravidelného obdélníka, se vchází z plošiny po kamenném mostě, který se klene přes hradní příkop. Průjezd prosekaný ve skále podél věže Uherky ze 13. století ústí do nádvoří rovněž nepravidelného obdélníku. Na jihovýchodní a severovýchodní straně jsou v přízemí otevřené arkády, nad nimi ve dvou patrech arkády kryté.
Zámek má průčelí z počátku 19. století, doplněná v letech 1849 – 1860, s uplatněním půvdoních gotických prvků.
V přízemí je lovecká síň s gotickou žebrovou klenbou, vedle ní knihovna maršálka Karla Schwarzenberka se vzácnými grafickými díly. Chodby prvního a druhého patra zdobí barokní portréty rodu Hohenfeldů (z něho pocházela maršálkova manželka Marie Anna). V druhém poschodí je rytířský sál s arkýřem, Teskův sál s bohatě intarzovaným stropem a sloupová síň v empírovém slohu s přiléhajícím biliárovým pokojem. V tomto podlaží je také instalována sbírka loveckých zbraní – mezi nimi jsou pušky, které maršálkovi darovali panovníci za vítězství u Lipska.